Nazývám svoji léčebnou metodu Biochemií, protože mnou podané tkáňové soli, stejné jako v živých tkáních, kompenzují poruchy molekulárního pohybu svojí chemickou příbuzností. (Dr. med. Schüssler)
Lindemann, Günther, Dr. med. Wilhelm Heinrich Schüßler: sein Leben und Werk, Isensee-Verlag, 1992, str. 48
Složení a poměry anorganických látek získávali Schüsslerovy současníci analýzou popela jednotlivých častí těla. Schüsslerovým skutečným motivem byly myšlenky z Moleschottových prací: „Už není možné, na základě účinných faktů, popírat, že látky, které zůstávají po spálení tkání, tzv. složky, jsou součástí vnitřního složení, a tedy formujícím a funkčním základem tkání, stejně jako látky, které při spalování unikají. Bez klihového základu není skutečná kost, stejně jako bez kostního popela. Není chrupavky bez chrupavkové soli, krve bez železa a slin bez chloridu draselného.“
Tyto Moleschottovi téze Schüsslera inspirovaly ke geniální myšlence použít anorganické konstituenty tkání jako lék. V roce 1879 k tomu napsal: „Výše uvedená slova mi před šesti lety vnukly myšlenku použít příslušné anorganické soli – a jen tyto – na léčebné účely.“ Na základě toho můžeme konstatovat, že svoji teorii od počátku opíral o tehdejší nejnovější vědecké poznatky. Rok 1871 považujeme za zlomové období, kdy se Schüssler rozešel s homeopatií, a to především z důvodu, že považoval pole léků za velmi široké, a také pro náročný způsob určování vhodného léku. Začal proto hledat způsob, jak terapii zjednodušit. Výše uvedené téze mu poskytly teoretický základ a lékařské homeopatické vzdělání a praxe mu ukázali směr – terapeutické využití potencovaných minerálních solí v minimální dávce. Odklon od homeopatické léčby na principu podobnosti příznaků byl jednoznačný a Schüssler to v roce 1875 popsal následovně: „Po téměř třech letech zkušeností můžu potvrdit, že Virchowova buněčná patologie a Moleschottova chemie tkání jsou pro homeopata spolehlivým návodem pro nalezení specifického léčiva.“ Optimální terapií se tak podle jeho přesvědčení stala substituce omezeného počtu speciálně připravených a esenciálních anorganických solí. Postupně na základě studia tehdy nejnovějších publikovaných poznatků z oblasti chemie tkání, zejména Bungeho Učebnice fyziologické a patologické chemie, Liebigových Chemických listů, Moleschotova Koloběhu života, výše uvedené Virchowové Buňkové patologie a vlastních terapeutických zkušeností a experimentů vytvořil systém léčení prostřednictvím 12 anorganických solí. Zjednodušeně můžeme říci, že principem jeho systému je vyrovnání nerovnováhy příslušné anorganické soli v konkrétní postižené tkáni.
Biochemické přípravky, podle dochovaných listů, pro něho ručně připravoval jeho přítel lékárník Marggraf, který měl „Homeopatickou oficínu“ v Lipsku. U něho si objednával homeopatické léky a Marggraf pro něho připravoval i příslušné soli v požadované potenci. V dopise datovaném 22. 6. 1872 Marggrafovi napsal: „Úspěchy, kterých jsem dosáhl s Natrium phosphoricum, jsou vskutku překvapující.“ Následoval pokus za pokusem, co při jeho rozsáhlé praxi nebylo vůbec těžké. Je skoro až neuvěřitelné, že už za pár měsíců, 23. 1. 1873, píše opět Marggrafovi, aby mu oznámil ukončení přípravných prací: „Doufám, že ještě tento rok budeme schopni dokázat léčit nemoci, které jsou obecně léčitelné, pomocí sloučenin vápníku, sodíku, draslíku, hořčíku a železa s kyselinou fosforečnou, sírovou a chlorovodíkovou. Sodné, vápenaté a magneziové preparáty, které jsem od vás v posledním půlroku dostal, mají zázračné účinky.“ Tenkrát svoji metodu nazval „Zkrácená homeopatická terapie“, což byla chyba, která mu prakticky od počátku působila mnoho starostí. Schüssler chtěl přirozeně odkazovat tímto názvem na homeopatii, ale v její velmi okleštěné formě a ve vztahu je k 12 lékům. Nepočítal ale s reakcí homeopatů klasického směru. Pro ty bylo označení „zkrácená“ přímým útokem na Hahnemanna, kterého bylo třeba bránit. Poprvé představil svoji terapii v článku Zkrácená homeopatická terapie v Allgemeine Homoöpathische Zeitung, č. 12, zv. 86, str. 91-92, v březnu 1873. V úvodě napsal: „Před necelým rokem jsem se rozhodl experimentální cestou ověřit, zda je možné léčit nemoci ve všeobecnosti léčitelné prostřednictvím těch anorganických substancí, které jsou organismu přirozené, tedy jsou jeho fyziologickými funkčními prostředky. Musí jít o vápník, hořčík, sodík, draslík a železo v jejich sloučeninách s kyselinou sírovou a fosforečnou, chlorem a fluórem, a křemík. Uhličité soli jsem nebral v úvahu z důvodu, že je nepovažuji za fyziologické funkční prostředky. Aby jsem získal co nejspolehlivější údaje, vykonal jsem porovnávací studie příslušných patogenezí, následně jsem připravil indikační schéma a postupně uváděl příslušné přípravky do své praxe. Dosáhl jsem úspěchu, ale i při nesprávné volbě, neúspěchů. Po zohlednění histologických údajů z Virchowovej Buňkové patologie, jsem svůj systém zkorigoval. Postupně se mi staly běžně používané léčiva nepotřebnými a ostatních osm měsíců pracujeme jen s uvedenými přípravky.“
Dnes můžeme říci, že kdyby Schüssler svůj systém od počátku označil jako biochemický a ne homeopatický, ušetřil by si mnoho času a námahy s vysvětlováním homeopatické obci. Napříč polemice v Allgemeine Homoöpathische Zeitung, se během roku 1873 rozšířily Schüsslerove přípravky do mnohých homeopatických lékáren v Německu, přitom většinou se používala potence D6. První knižní vydáni v roku 1874 neslo název Zkrácená terapie založená na histologii a buňkové patologii. V předslovu Schüssler napsal, že zveřejňuje svoji práci na nestranné posouzení odborníkům, jako i na mnohočetné žádosti, aby zveřejnil celou metodu. Je zajímavé, že první vydáni mělo jen 16 stran malého formátu, ale obsahovalo stručný, avšak kompletní logický popis jednotlivých funkčních přípravků a též indikace, na které byli použity. Dávkováni a potenci věnoval autor jen pár vět, konkrétně uvádí: „Vyšší uvedené prostředky používám v průměru v 6. ředění. V akutních případech podávám každé 2 hodiny, v chronických případech 2 až 3-krát denně jednu dávku ve vodním roztoku.“ Dále uvádí, že přípravky je možné použít i zvenku v případech, kdy to onemocnění umožňuje.
Ve 25. vydání, posledním, které osobně zredigoval v březnu 1898, o dávkování napsal: „Při určovaní dávky biochemického léku se nesmí považovat kvantita chorobného produktu za rozhodující nebo například malý nedostatek kuchyňské soli v buňkách epiteliální vrstvy seriózního váčku může mít za následek masivní seriózní exsudaci. Náhrada odpovídající takovému malému nedostatku molekul kuchyňské soli může způsobit resorbci výpotku.“ Dále k této věci uvádí: „Na základě výše uvedených kvantitativních poměrů uvedených tkáňových solí může každý lékař, který chce použít biochemický prostředek, vybrat dávky podle vlastního uvážení.“ Tady třeba uvést, že Schüssler vycházel a ve svém textu i citoval z tehdy nejmodernějších publikovaných poznatků (Bunge, Virchow, Liebig). A dále píše: „V mojí praxi používám v průměru 6. decimální trituraci.“ A pod čarou v 25. vydání dodává: „Ferrum phosphoricum, Siliceu a Calcium fluoratum podávám v 12. decimální trituraci.“ Pro objektivitu je třeba dodat, že tyto jeho poznatky se postupem roků měnily. V 12. vydaní Zkrácené terapie z roku 1885 uvádí používání všech 12 tkáňových solí v 6. decimální trituraci. Zmiňuje se též o použití sodných a draselných solí v 3. trituraci a ostatních v 4. a 5. decimální trituraci s porovnatelně dobrým účinkem.
O velikosti dávkování dále uvádí: „V akutních případech se podává jedna dávka triturátu ve velikosti hrachu každou hodinu nebo každé dvě hodiny. V chronických případech 3 až 4 krát denně, buď v suchém stavu nebo rozpuštěná v čajové lžičce vody. Jeden miligram látky obsahuje průměrně 16 triliónů molekul (16 . 1018, pozn. aut.), tedy 6. desetinná triturace jich obsahuje asi šestnáct biliónů (16 . 1012, pozn. aut.). Tento počet je více jak dostatečný na vyrovnání poruch pohybu molekul v tkáních.“ K potenci dávky Schüssler poznamenává: „Vyžaduje se minimální dávka – účinná látka se musí zředit tak, aby její uvolněné molekuly mohly vstoupit epitelem ústní dutiny, hltanu a jícnu a přes stěny kapilár do krve. Všechny ve vodě nerozpustné látky musí být připravené minimálně v 6. stupni decimální triturační škály; látky ve vodě rozpustné mohou přecházet přes uvedené epiteliální buňky i v nižším ředění.“ K velikosti dávky autor ještě dodává: „Dávka soli připravená pro biochemický účel má být raději menší než příliš velká. Když je malá, její opakování vede k cíli; když je příliš velká, může se úplně minout zamýšlenému účinku. Fráze „mnoho pomáhá mnoho“ je založená na tradiční chybě, která se může prostřednictvím svých následků obrátit proti ní.Například, velké dávky železa, potom co pokazily žaludek, odcházejí s výkaly bez toho, aby se dotkly nemoci, která se dá železem vyléčit.“
Velikost dávek a potenci se obsáhle věnovali i autoři překladů a popularizátoři Schüsslerova díla. První překlady byl vyrobené hlavně do angličtiny – H. C. G. Luyties, Dr. C. Hering, J. T. O’Connor M.D., M. Docetti Walker, J. B. Chapman M.D. a G. W. Carey, M.D., W. Boericke, M.D. a W. A. Dewey, M.D. Schüsslerovy práce vyšly i ve španělštině, francouzštině a italštině. Jak ilustrace na otevřené a individuálním aplikacím přizpůsobené dávkování může posloužit následující slova z 6. vydáni publikace amerických autorů Boerickeho a Deweyho The 12 Tissue Remedies of Schüssler z roku 1914: „My sami jsme měli nejlepší výsledky u 6. decimální trituraci, málokdy ve vyšší, častěji v nižší. Obecně preferujeme podávání přípravku v roztoku – po rozpuštění poměrně velké dávky v polovině sklenice vody podáváme čajovou lžičku každou hodinu nebo dvě. Takové trituráty mohou být podané i v tabletách velikosti jednoho gramu (cca 50 až 65 mg, pozn. aut.), dávkou jsou potom dvě– tři tablety podané na jazyk nebo rozpuštěné ve vodě.“
Další Schüsslerův překladatel a popularizátor, M. Docetti Walker ze Skotska, uvádí ve svém překladu 5. vydáni Zkrácené terapie, kterou doplnil o vlastní terapeutický index (1880), následující doporučení k dávkování: „Jeden nebo dva gramy prášku zvoleného preparátu dobře rozpustit ve vínové sklenici naplněné vodou do poloviny a podat v jedné nebo dvou dávkách. (…) Když z jakéhokoliv důvodu pacient nemůže užít vodu, prášek se může podat v suchém stavu pod jazyk, ale to není preferovaný způsob podávání.“
Z uvedených citátů je zřejmé, že velikost dávky a dokonce i potence je skutečně osobní volbou každého terapeuta podle jeho vědomostí, zkušeností a používaných přípravků.
Na závěr uveďme shrnutí zásad nebo pravidel Schüsslerové biochemické terapie. Celý název, který použil poprvé v osmém vydání v roku 1882 a který se od té doby nezměnil, zní Zkrácená terapie, příručka k biochemické léčbě onemocnění.
První pravidlo: Všechny nemoci jsou způsobené nedostatkem specifických, životně důležitých minerálních solí. Tento nedostatek nemusí vést k onemocnění, ale tvoří prostor pro nepříznivý stav podporující podmínky na propuknuti nemoci.
Z uvedeného logicky vyplývá druhé pravidlo: Dodáváním chybějících látek dochází k léčení. Minerální soli mají v těle dvojí funkci – některé slouží jako stavební látky (vápník, fluór, železo, fosfor) a zároveň všechny jsou funkčními součástmi tkání a buněk.
Třetí pravidlo: Dodávání minerálních solí se může uskutečňovat jen v nejmenším množství.
Čtvrté pravidlo: Dodávání chybějící látky musí být v takovém ředění (potenci), že účinná látka tkáňové soli přechází přes sliznice ústní dutiny, hltanu a jícnu přímo do krve.
Třetí a čtvrté pravidlo takto částečně spojuje biochemickou terapii s homeopatií, a to způsobem přípravy tkáňových solí. Rozvolněná struktura účinných látek se dosáhne jen postupným práškovým ředěním – triturací – původní látky vhodným nosičem. V tehdejší době lékopisy popisovaly jako nosič (ředidlo) na triturace jen laktózu, mléčný cukr. Proto zřejmě většina tradičních výrobců používá laktózu jako nosič i dnes. V současnosti jsou ale pro dnešního, častokrát přecitlivělého člověka vhodnější jiné, organismus méně zatěžující pomocné látky, které tvoří vice jak 99 % hmotnosti dávky.
Na dokreslení rozdílu mezi homeopatií a biochemickou terapií je nutné uvést slova samotného autora (Alopatie, Biochemie a Homeopatie, 1895, 2. vydáni): „Všechno, co jsem dal do systému o molekulárním působení 12 uvedených solí, bylo určené teorií a praxí a na tom základě jsem svoji léčebnou metodu nazval „biochemií“. Biochemie není pro mě identická s homeopatií.“
Schüsslerova biochemická terapie je otevřený systém od počátku svého vzniku tím, že je postavená na empirickém ověřovaní aktuálních vědeckých poznatků. Její autor se doslova dělil s odbornou i zainteresovanou laickou veřejností se svými zkušenostmi. Každé další vydání Zkracené terapie tak mohlo být doplněné o poznatky a zkušenosti každého terapeuta, který o to měl zájem. V závěru 25. vydání Zkrácené terapie Dr. Schüssler (1898) napsal: „Ti čitatelé, kteří se podíleli na vývoji mé terapie z jednoho vydání na druhé, si budou moci pamatovat, že jsem se vždy snažil odstranit předcházející chyby a vložit do mé práce nové indikace.“ Otevřenost systému tkáňových solí je úzce spjatá s rozvojem poznání na úrovni mikroskopických struktur buněk a tkání. Proto se mohlo stát, že v 25. vydání Zkrácené terapie Dr. Schüssler (1898) napsal, že navzdory dobrým terapeutickým výsledkům je nutné Calcium sulphuricum (Calc sulph) vyřadit ze systému buňkových solí, protože Bunge v r. 1887 ve své Učebnici fyziologické a patologické chemie uvedl, že tato látka není konstantní součástí organizmu. Dnes však víme díky Alfrédovi Pischingerovi (1899 – 1982), že Calc sulph hraje důležitou transportní úlohu v mimobunečném prostoru pojivového vaziva (extra cellular matrix, ECM). Je více než pravděpodobné, že kdyby se Schüssler dožil dalších vydání své Zkrácené terapie, zkorigoval by své tvrzení i v otázce Calc sulph.
Otevřenost systému tkáňových solí novým poznatkům byla též příčinou, proč následovníci Schüsslerova principu rozšířili systém tkáňových solí o další stopové prvky. Dr. G. W. Carey a jeho spolupracovnice I. E. Perry propojili tkáñové soli s astrologickou medicínou a 12 barvami.
Otevřenost systému tkáňových solí je pro nás také návodem, jak pokračovat v rozvoji systému, což je i Schüsslerův odkaz – sledovat nejnovější poznatky z oblasti fyziologie a patologie buněk a tkání, empiricky je ověřovat a být otevřenými v otázce způsobu dávkování a stupně potence.