Počátky moderní biochemie jsou spjaté i s osobou Dr. Wilhelma Heinricha Schüsslera, zakladatele tzv. biochemické léčby. Ta však více než s biochemií (jako přírodovědnou disciplínou) souvisí s buněčnou fyziologií a patologií.
Narodil se 21.srpna 1821 v Oldenburgu, hlavním městě tehdejšího velkovévodství Oldenburg, v severním Německu. Dnes je tato oblast součástí až pěti spolkových krajin SRN a Oldenburg je součástí Spolkové republiky Dolní Sasko (Niedersachsen).
Biografických údajů o jeho dětství, mládí a studijních letech až do složení státní zkoušky se zachovalo poměrně málo. Víme, že rodina měla dohromady 5 dětí, Wilhelm Heinrich se narodil jako třetí syn a brzy do rodiny přibyla ještě dcera a nejmladší syn. Z finančních důvodů nemohl svoje gymnaziální studium ukončit maturitou, i když byl výborným studentem a ovládal několik jazyků. Tyto znalosti využíval na svoji obživu jako domácí učitel, protože rodina, z které pocházel, byla velmi chudá. Maturitu získal až dodatečně jako 36-letý, aby mohl složit státní zkoušku a otevřít si lékařskou praxi. Medicínu začal studovat až jako 30-letý v Paříži na tamní École de Médicine. Po roce přešel na univerzitu v Berlíně, kde tehdy působili jako učitelé i Justus von Liebig a Rudolph Virchow, kteří ho svými výzkumy brzy rozhodujíce ovlivnili. Studium dokončil v Giessene, kde i v roce 1855 promoval. Aby svoje poznatky prohloubil, pokračoval v dalším studiu na Karlově Univerzitě v Praze. Bylo to jednak pro dobré jméno tamní Lékařské fakulty a také kvalitu tamního homeopatického vzdělávání pod vedením Eliasa Altschula. Schüssler strávil na Karlově Univerzitě celkem tři semestry. Po návratu do Oldenburgu složil v srpnu 1857 státní zkoušku. Po menších peripetiích získal 2. ledna 1858 i koncesi Oldenburského velkovévodství na „…usazení se v Oldenburgu a založení praxe lékaře, ranhojiče porodníka.“
V začátcích své praxe se věnoval výlučně homeopatii, kterou byl nadšený. Byl také jejím vášnivým obhájcem a zastáncem i v článcích v tehdejších odborných i laických publikacích. V roce 1861 se stal členem Německého centrálního sdružení homeopatických lékařů (DZVhÄ), které funguje dodnes. Jeho zaujetí se není co divit. V období, kdy si Schüssler otvíral svoji praxi, byl sice Samuel Hahnemann už 15 roků mrtvý, jeho léčebná metoda už však byla rozšířená po celé Evropě a i v Americe. Jeho díla Organon léčebného umění a Chronické nemoci byli vydané už v několika vydáních a homeopatické nemocnice fungovaly už desítky let (Lipsko, Mnichov, Vídeň).
Schüssler byl však také racionálním kritikem některých homeopatických postupů. Například o zkoušení homeopatických léků na zdravém člověku si myslel, že má význam jen tehdy, když organismus testovaných osob má v době zkoušení léku dispozici pro dané onemocnění. Jeho vášní v tomto období (1872/73) byla homeopatická farmakologie. Studoval všechnu tehdy dostupnou literaturu a svoje poznatky chtěl též vydat knižně. Nenašel ale vhodného vydavatele a jeho rukopis Fyziologicko-terapeutický obraz účinků léčiv se nedočkal tištěného vydání. Po dobu 15 let praxe se setkal také s kontroverzní situací homeopatických laiků – homeopatů bez lékařského titulu, a nezdá se, že by byl z toho znepokojený. Na toto téma například v roce 1869 napsal: „… nejsem toho názoru, že laická homeopatická praxe může lékařům homeopatům nějak uškodit, věřím v opak, s odvoláním na svoje zkušenosti, že z oblastí (okresů), v kterých se nejvíc používají domácí homeopatické lékárničky, mi přichází stále nejvíc pacientů.“
Jeho praxe a počet pacientů se časem rozrostly. Například v roce 1871 napsal lékárníkovi Marggrafovi z Lipska, který byl jeho dodavatelem: „… to, že se homeopatie rozšiřuje, můžete zjistit i z rostoucího počtu lahviček, které mi dodáváte. Přál bych si, aby se tu usadil další homeopatický lékař, práce je tolik, že mi přerůstá přes hlavu.“
Schüsslerovo hledání možností, jak terapeuticky zjednodušit a zpřehlednit stále se rozrůstající soubor homeopatických léků, ho dřív nebo později muselo přivést do opozice vůči hahnemannovské škole. Tento záměr ho nakonec dovedl k úvahám, které vyústily nejprve do „Zkrácené homeopatické terapie“, později „Zkrácené terapie“ a nakonec do „Biochemické terapie“ jak ji známe i dnes.
Na dokreslení stavu tehdejšího poznání této oblasti je nutné podotknout, že druhá polovina 19.století byla z hlediska přírodovědných objevů a poznatků přímo bouřlivá. V roce 1839 například zoolog Schwann (objevitel Schwannových buněk), botanik Scheiden (objevitel rostlinné buňky) a další popsali početné patologické obrazy buněk. Průkopník histologie a histochemie Raspail popsal místo a příčinu onemocnění v patologicky změněných „malých orgánech“. Fyziolog Purkyně zavedl pojem protoplazma, souhrnný název pro obsah vnitrobuněčného prostoru.
Schüssler se tehdejšími aktuálními objevy a pracemi z oblasti buňkové morfologie, fyziologie a patologie zaobíral už během studií. Zajímal se také o minerální soli a o jejich úlohu v lidském organismu. Pro jeho směřování byli určující práce a výzkumy zejména 3 vědců – Moleschotta (Koloběh života, 1852), Virchowa (Buňková patologie, 1858) a Liebiga (Chemické listy 1 – 33, 1851).
Jacob Moleschott (1822 – 1893) byl holandský fyziolog, který zřejmě jako první rozpoznal význam minerálních látek pro lidský organismus. V práci Koloběh života psal o významu anorganických solí v organizmech a též, že struktura a vitalita orgánů je závislá na určitém množství jistých anorganických látek. Objevil také význam fosforu pro nervové buňky a zformuloval svůj fundamentální výrok: „Není myšlenky bez fosforu.“
Rudolf Virchow (1821 – 1902) byl patologem ve Würzburgu a v Berlíně, byl také Schüsslerovým současníkem. Systematizoval tehdejší poznatky o buňkách a jejich patologiích. Doplnil je vlastním celoživotním výzkumem lidských buřinek a založil tak novou medicínskou éru – buňkovou patologii. Doposud tzv. humorální patologie z časů Hippokrata připisovala původ nemocí škodlivému složení 4 různých tělesných tekutin. Virchow však odhalil a popsal původ nemoci v poruchách na úrovni buňky. Je též autorem výroku: „Omnis cellula e cellua.“
Justus von Liebig (1803 – 1873) byl třetím vědcem, kterého práce ovlivnili Schüsslera. Liebig byl profesorem chemie a farmacie na univerzitě v Giessene, kde dosáhl významných úspěchů v elementární analýze rostlinných a živočišných tkání. Před Schüsslerovými výzkumy publikoval dvě významné práce – Organická chemie a její použití v zemědělství a fyziologii (1840) a Chemie zvířat nebo organická chemie a její význam ve fyziologii a patologii (1842). Později, v 60. letech 19. století, rozšířil Liebig svoje pojmy o nutriční soli, což byl pro Schüsslera další důležitý mezník a předmět zájmu. V předmluvě své práce Anorganické stavební prvky tkání (1875) Schüssler napsal: „Anorganické látky rostlin už našly svoje uplatněni v zemědělství prostřednictvím agrochemie“. A pokračoval: „Přinesl jsem chemii tkání živočišného organizmu do oblasti terapie.“ A na toto téma napsal i v roce 1879 ve své práci Léčení difterie biochemickou cestou: „Podle toho je moje terapie analogii agrochemie. Tak, jako se může – jak každý racionální rolník ví – chorobná rostlina přivést k prospěchu poléváním roztoku odpovídající soli, tak ja léčím nemocné živočišné tkáně podáváním molekul anorganických solí, které se tímto vyrovnají a kterých poruchou je odpovídající nemoc.“
Moleschottovy Virchowovy a Liebigovy objevy a publikace byly pro Schüsslera průkopnické a na jejich základech vystavěl svoj systém.
K dvěma základním myšlenkám svých inspirátorů – nemoc těla je vlastně nemocí buňky (Virchow) a onemocnění buňky je způsobené ztrátou anorganických solí (minerálů) (Moleschott) – přidal Schüssler nakonec svoje závěry:
Potom zdraví buňky a tím i těla závisí na nahrazení ztráty.
„„Aby se zabránilo poškozeni a aby přípravek mohly buňky přijmout, musí být tento potencovaný (zředěný).”
K výše uvedeným třeba přidat i publikované práce Dr. F. W. Beneckého o vápenatých solích kyseliny fosforečné v živých organismech a o patologii látkové výměny.
Po 15 letech lékařské homeopatické praxe a svého výzkumu vyvinul terapeutickou metodu léčení nemocí minerálními solemi, vyrobenými způsobem podobným homeopatické přípravě. Jejich nedostatek v organismu, podle Schüsslera, způsobuje to-které onemocnění. V roce 1873 svoje poznatky o léčení nemocí 12 minerálními solemi v potenci D6 poprvé zveřejnil v článku Zkrácená homeopatická terapie v časopise Allgemeine Homöopathische Zeitung (č. 12, zv. 86, str. 91 – 92, 17. 3. 1873), který vychází dodnes. Svých dvanáct přípravků nazval fyziologickými funkčními prvky organismu. Popsal jejich charakteristiky ve vztahu k jednotlivým typům tkání a také diagnóz, na které tyto přípravky použil.
Článek vyvolal v homeopatické obci různou odezvu – rezervovanou, negativní ale i pozitivní. Například už o několik měsíců později zveřejnil Dr. Lorbacher z Lipska v tom stejném časopise článek Námitky proti Zkrácené homeopatické terapii Dr. Schüsslera, v kterém dokonce píše: „… Hahnemannovská farmakologie, práce mnohých šlechticů, by se tak stala, až na několik přípravků, bezcennou makulaturou.“ Naopak, například Dr. Plate uveřejňuje v listopadu 1873 ve stejném periodiku své terapeutické úspěchy s Ferr Phos při léčbě kloubového revmatismu. Kritika Zkrácené terapie se týkala zejména krátkosti času používání metody. Svoje poznatky o nové terapii uveřejnil totiž už po 8 měsících jejího praktického používání. Lékaři-homeopaté taktéž neuměli přijmout revoluční a dramatické snížení počtu používaných léků, kterých bylo tehdy asi 200, na obyčejný tucet minerálů. Schüssler však svoji novou metodu neochvějně obhajoval: „… mnou navrhované přípravky jsou výživovými a funkčními prvky – nutričními pro svoji hmotu a funkčními skrz povrch své molekuly. Jinými slovy: kvantitativně jsou nutričními a kvalitativně funkčními prvky. A když se podávají v homeopatických dávkách, účinkují skrz svoji kvalitu, teda jako funkční prvky.“
Ostatně, v roce 1874 publikoval poprvé svoji Zkrácenou terapii na základě histologie a patologie, v které popsal princip, východiska a postupy své metody. První vydání mělo jen 16 stran a druhé, které vyšlo po necelém roce, už 48, a to zejména díky terapeutickému rozšíření– poznatkům, které Schüssler v průběhu roku získal. Svoji práci potom vydával každý rok a každé vydání bylo obohacené o poznatky z praxe. Poslední 25. vydání připravil do tisku krátce před svojí smrti.
V roce 1876 pro neshody s homeopatickými autoritami opustil sdružení homeopatických lékařů DZVhÄ, protože, jako se vyjádřil: „… určující páni odmítají uznat moji terapii jako homeopatickou.“ A od 3. vydání své Zkrácené terapie uvádí též podnázev Úvod do biochemické léčby nemocí.
Wilhelm Heinrich Schüssler vykonával lékařkou praxi až do konce svého života. O jeho osobním životě nejsou prakticky žádné informace, vždy odmítal dělat si biografické záznamy. Údajně se pro chudobu a těžký život v mládí uzavřel do sebe a nikdy se neoženil. Věnoval se výlučně svému výzkumu, praxi a po zveřejnění své biochemické terapii se věnoval jen jeho zlepšování a rozvíjení. Zemřel náhle na mozkovou mrtvici 30. března 1898.
Wilhelm H. Schüssler 
Samuel Hahnemann 
Gustav von Bunge 
Rudolf Virchow