Fibrinogen je v krvi rozpustná a běžně přítomná bílkovina. Tvoří se v játrech. Působením enzymu trombinu se přeměňuje na nerozpustný fibrin. Je to reakce na poranění v procesech zastavení krvácení, nebo taktéž reakce na zánět. Fibrin vytváří pevnou a hustou síť, která je základem krevní zátky – trombu. Trombus po čase přestane plnit svou funkci, protože rána se přirozeně dělením buněk zacelí. Zátka se rozpadá za vzniku produktů degradace fibrinu. Kapacita rozpouštění fibrinu – fibrinolytických enzymů – je limitovaná, hlavní roli má plazmin.

Fibrin tedy pomáhá tělu zregenerovat se po poranění a při zánětech. Je důležitý v počáteční fázi tvorby jizvy. Problém nastává, když se v organismu naruší rovnováha. Fibrinové zbytky mohou způsobit vícero vážných problémů. Mohou se zvětšovat a zapříčinit trombózu – ucpání cévy trombem. Když se například ucpe větší céva srdce nebo mozku, nastane rychlá smrt. Fibrinové zbytky se též mohou přilepit na stěnu cév a přispívat k srdečně-cévním onemocněním. Nadbytek fibrinu způsobuje v tkáních fibrózní změny, omezení přirozené funkce, tvrdnutí, smršťování tkaniva, otok, bolest a chronický zánět. V krvi mění její fyzikální vlastnosti a zvyšuje viskozitu.

Z výše uvedeného vyplývá, že mít fibrin pod kontrolou je velmi důležité. Věkem se tvoří méně fibrinolytických enzymů. Proteolytické enzymy se nacházejí i v potravinách, například v ananasu (bromelin), v papáji (papain), v kurkumě a v zázvoru. Proteolytické enzymy jsou i serrapeptáza a nattokináza.

Nadbytek fibrinu, fibróza, může postihnout jakýkoliv orgán těla. Neoddiskutovatelným faktem je, že zánět aktivuje systém srážení krve, a platí to i naopak; srážení krve aktivuje zánět. Fibrin se tedy hromadí i v případě chronických zánětů, příkladem může být artritida nebo skleróza multiplex, kdy se tkanivo destruuje a vznikají fibrotické změny, zjizvení. Fibróza je na jedné straně proces hojení poškozených pojivových tkání, který vyústí do tvorby jizvy. Tehdy se zapojují také aktivované fibroblasty a tvorba kolagenu. Jizva je výsledkem poškození a zánětlivého procesu. Provizorní fibrinová síť se postupně vypňuje kolagenem a dalšími makromolekulami. Kolagen potom tvoří základ extracelulárního matrixu. Tvorba jizvy a fibróza jsou podobné procesy. Při nadbytku fibrinu však jde o patologický proces. Naopak, nedostatek tvorby fibrinogenu nebo tvorba abnormálního fibrinogenu má za následek nedostatečné srážení krve při poranění a hrozí ztráta velkého množství krve.

Zjistilo se, že kuřáci mají hustější fibrin než nekuřáci. Kuřácký kašel je chronický stav, kdy v důsledku chronického dráždění sliznic dýchacích cest cigaretovým kouřem dochází ke snížení funkce řasinkového epitelu a přirozený sekret houstne na hustý gelový hlen. Kuřák inhaluje toxické látky, které způsobují na sliznici chronický zánět – chronickou kuřáckou bronchitidu. Místy vzniká v důsledku chronického zánětu fibróza a postupně se vyvine chronická kuřácká obstrukční bronchopulmonální nemoc. Změněné buňky se mohou zvrhnout v rakovinu.

Kolagen je základní vláknitá bílkovina vytvářející extracelulární matrix pojivových tkání. Existuje vícero typů kolagenu. Je produkovaný především fibroblasty (buňky pojivových tkání), nejprve jako prekurzor kolagenu uvnitř buňky. Mimo buňky se tyto prekurzorové kolagenové molekuly spojují do kolagenových vláken, které vytvářejí vysoce organizovanou síť. Extracelulární matrix nejenže spojuje buňky do tkání, ale ovlivňuje také jejich tvar, životnost a chování se prostřednictvím receptorů na povrchu buněk. Kolagenové vlákna jsou připevněny na vláknitou síť na povrchu buněk a takto ovlivňují cytoskeleton buňky a dokonce i její dělení. Kolem fibrinových vláken je polysacharidový gel, který vytváří objem. Kolagen se odbourává proteolytickými enzymy. Mezi tvorbou a odbouráváním kolagenu existuje dynamická rovnováha, stále se tvoří a stále se odbourává. Například po porodu převažuje masivní odbourávání v procesu zavinování dělohy.

Elastin je elastický protein pojivových tkání. Vytváří síťovou strukturu, která extracelulárnímu matrixu dodává pružnost a elasticitu. Vyskytuje se v kůži, tepnách, vazech, šlachách a chrupavkách.

Zánět je základním nástrojem vrozené nespecifické imunitní reakce na poškození organismu. Na jedné straně je nejvýznamnější obranou, na straně druhé je sebepoškozujícím procesem, přičemž mezi oběma není jasná hranice. Už římský lékař Aulus Cornelius Celsus popsal čtyři základná projevy zánětu a Rudolf Virchow přidal pátý:

1. Rubor – zčervenání – důsledek hyperémie, zvýšení množství a průtoku krve v cévách a kapilárech postižených tkání.
2. Tumor – otok – cévy se dilatují a stávají se více propustné pro proteiny a tekutinu do okolních tkání – fibrinogen, který se mění na fibrin, albumin, globuliny. Prostup albuminů zvyšuje onkotický tlak v mezibuněčné tekutině, což vede ke zadržování vody a otoku. Později prostupují aktivně i leukocyty schopné fagocytózy a čistí tkáně.
3. Calor – zvýšená teplota tkání – důsledek hyperémie, zvýšeného průtoku krve, rozkladu – katabolismu a vzniku pyrogenních látek.
4. Dolor – bolest – důsledek acidózy tkání – hromadění kyselých produktů, zvýšení onkotického tlaku díky infiltraci bílkovin do tkání a mechanické dráždění nervových zakončení.
5. Functio laesa – porucha funkce jako důsledek poškození tkání a jejich cévního a lymfatického oběhu.